Koncert Toma Waitse

Jak jsem psal „dříve“:http://v-blok.nikde.cz/index.php?id=56, sehnal jsem lístky na první koncert Toma Waitse v Praze. A musím přiznat, že jsem odcházel mírně zklamán. Jestli to bylo přílišným očekáváním, či na české poměry nesmírně vysokou cenou vstupného, je otázka, ale asi největší podíl má místo konání. Z bývalého dějiště komunistických a svazáckých sjezdů asi nejde (minimálně v mé hlavě) jednoduše vytvořit prostor, do kterého by hudba Toma Waitse dobře zapadla. Mnohem lépe by vyzněla v nějaké staré tovární hale, nebo třeba na smetišti.
To Tom Waits na pódiu měl, sice jen maličké, ale jeho dupání do prachu bylo působivé. Snažil jsem se od „Pakulu“ odpoutat a soustředit se čistě na koncert, ale když z patnácté řady vidíte před sebou asi padesát svítících mobilů, či foťáků, kterak se snaží natáčet, co to dá a zezadu na vás pořád poblikává červené světýlko, střídající se s bleskem, tak to na pohodě taky nepřidá. Jsem asi mrzutý stařec, který nechce být na koncertě rušen vlivy, které tam nepatří. Asi mi nezbyde, než chodit na operu, kam, jak doufám, ještě natáčení mobilama neproniklo.

Ale zpět k Tomu Waitsovi. V první řadě mě nepříjemně překvapilo, jak svůj typický chraplák tlačí násilím. Ze začátku mu to dalo občas hodně práce a měl jsem pocit, že s tím dost bojuje. Naštěstí se během prvních tří čtyř písní „rozchlaplal“ a už to bylo dobré (nebo jsem si zvykl). Nicméně jsem žil až do pondělí v tom, že „to tak má normálně“ a že to není póza (imidž).
Vadilo mi cvičení s publikem, jak každou chvíli naznačoval, že diváci málo reagují a zesiloval jejich potlesk (řev). A diváci rádi vyhověli a zesílili se… To pro mě bylo trochu zklamání, protože jsem tak nějak vnitřně doufal, že Waitsovi příznivci nejsou tupé stádo, které řve, jak interpret „píská“ a že Waits není ten typ umělce, který to má zapotřebí….
Ale asi nejhorší mi přišla ta propast mezi jevištěm a hledištěm. Ikdyž jsem seděl v patnácté řadě, přišlo mi to dál, než když jsem byl na Strahově na Pink Floyd od pódia asi sto metrů… Jestli to bylo tím hlubokým posezem v pohodlném křesle, nebo poněkud nezvykle tichým (ale srozumitelným) nazvučením, těžko říct…

Ale nelituju. Vidět Toma Waitse naživo je rozhodně zážitek, ikdyž už není žádný mladík. Jeho obdivuhodná energie a aranže známých písní občas téměř k nepoznání činí z koncertu zážitek. A zvlášť pro opravdového fanouška, který vlastní všechny jeho řadové desky (samozřejmě originální). Škoda těch několika věcí, které nedovolily učinit koncert zcela mimořádným…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *