Jak přestat kouřit

Narazil jsem na stránky „Přestávám kouřit“:http://prestat.kourit.cz/ a jak jsem tak jimi listoval, vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem přestával já. Takže tady jsou mé zkušenosti.

Začal jsem kouřit až na vojně, když nepočítám ty dětské pokusy, kdy nás nachytala matka a spolužáci utíkali bosky domů a máti za nima házela boty oknem 😉 Na vojně totiž bylo kouření výhodou. Tam byla požadována neustálá činnost, takže když byla přestávka na cigaretu, nekuřáci museli alespoň cídit kanady 😉 Tak došlo k tomu, že jsem se lehce naučil kouřit krabičku startek (bez filtru) denně (jen abych nemusel čistit kanady 😉 První pokusy s ukončením kouření proběhly ještě na vojně, ale to opravdu nešlo. Takové nestandardní prostředí není vstřícné k takovým činům. Zkoušelo nás to několik nezávisle na sobě, ale za ty dva roky nepřestal nikdo…

Takže další pokusy začaly až v civilu a první byl Nový rok. Klasické datum, kdy přestávají kouřit snad všichni kuřáci. To samozřejmě v drtivé většině případů nefunguje (čest výjimkám!), v opilosti člověk slíbí kde co, ale první, co po opici udělá, otevře krabičku a zapálí si… Někdy vydrží i pár dnů, ale pak si stejně zapálí…

Ovšem když chce člověk opravdu přestat, tak ho ta myšlenka tak nějak pořád drží a pořád se s ní snaží vyrovnat. Mám spoustu známých, kterým jejich kouření sice vadí, ale než aby přestali, raději mávnou rukou, že jsou důležitější problémy na světě a v jejich životě…

A tak jsem s tím pocitem neustálého přestávání žil, když mi zemřela matka na rakovinu plic. Kouřila krabičku bulharských cigaret (Clea, Stewardes a už ani nevím, jak se ty pozdější jmenovaly…) denně a jinak nedělala v podstatě nic. Žádný sport, kde by to ze sebe vykašlala 😉 Když jsem byl malý, jezdívala alespoň na běžkách, ale po mé vojně nic… A teď co já s tím? Notorickej kuřák a matka umře na rakovinu plic… Jistě, svedl jsem to na to, že matka nesportovala, nic nedělala, takže se v tom nikotinu vlastně udusila. Já jsem jezdil na kole, hrál fotbal a tenis, co by se mi mohlo stát? 😉 Pak jsem potkal v Chomutově člověka, kterému bylo 82 let a kouřil od svých od svých 11ti krabičku bez filtru denně – tedy *kouřil 71 let!* a byl celkem v pohodě…

Ale stejně to člověku nedá, začne to hlodat víc a víc. Takže přišly další zoufalé pokusy. Řekl jsem si: tak a od prvního přestávám kouřit. A vydržel jsem to do dvacátého…

Pak jsem objevil zajímavou metodu, která spočívá v tom, že si každý den zapálíte první cigaretu o pět minut později, než den předchozí. Ze začátku to byla pohoda, nikdy jsem nekouřil před snídaní, takže jsem začal v devět hodin ráno. Další den v 9:05, další v 9:10 atd… Když jsem se propracoval k času kolem 11:00, začalo to být utrpení, počítání každé minuty, kdy už si konečně budu moct zapálit… No, vydržel jsem to do 13:15, další den jsem si zapálil dřív a tuto metodu zavrhl…

Nakonec jsem dospěl k tomu, že pokud chci opravdu přestat kouřit, musím o tom být bezpodmínečně přesvědčen a musím vědět, že s kouřením nechci bojovat, protože ten boj se nedá vyhrát (tedy dá, ale povede se to jen málokterým, a ti s tím pak bojují celý život). Jde tedy o to, nastavit svůj organismus tak, aby se považoval za nekuřáka. Aby mu kouření vadilo, aby mu cigareta nic neříkala…

Takže jsem na tom začal pracovat takovou Gándhíovskou cestou, žádné násilí, vše má svůj čas, stačí trpělivě čekat, až přijde správný okamžik a bude s kouřením konec. Často jsem si připomínal důvody, které mi na kouření vadí, jako je omezování mé svobody, zapalovač bez benzínu (měl jsem zippo), nedostatek cigaret před návštěvou hospody, nepřítomnost mé oblíbené značky v hospodě a tak dále….

Takže jsem s tím tak nějak žil a připravoval se na to, že prostě budu nekuřák a hotovo. A pak, 19.3. 1998 jsem si ráno po snídani zapálil cigaretu, dokouřil a věděl, že teď to přišlo. Vzal jsem nedokouřený balíček, vyhodil ho do popelnice a od té doby jsem nekuřák.

Ale měl jsem problém. Nevěděl jsem, co s rukama. Doma to bylo v pohodě, ale trochu jsem měl obavy z návštěvy hospody. My jsme chodívali do takové opravdu zahulené, takže pasivní kouření jsem neřešil, ale co s těma rukama? Moje první návštěva hospody po skončení kouření dopadla tak, že jsem kamarádovi vždycky sebral z balíčku cigaretu a držel ji v ruce, jako kdyby hořela. Když si chtěl zapálit, tak jsem mu ji dal, abych ji nezničil, a vzal si další. A tak pořád dál. Neměl jsem vůbec chuť si zapálit, věděl jsem, že tahle kapitola skončila, ale ruce byly nervózní. Všichni se na mně dívali jak na blázna, že to prostě není možný, že když jsem přestal kouřit a držím cigáro v ruce, si ho nezápálím… Ale já jsem věděl :) Neměl jsem žádně nutkání a s ničím jsem nemusel bojovat. Jen s tou rukou, ale to odeznělo velice brzy :)

Od té doby se mě kamarádi pokoušeli milonkrát svést a nabízeli mi cigáro, ale já jsem věděl, že nekouřím a neměl jsem nějaké pocity odpírání, nebo pokušení. Cítil jsem to jako jejich slabost, která se snaží dokázat, že jsem stejně slabý. Ale já jsem nebyl ani slabý, ani silný, nemusel jsem odolávat svodům, nic mi to neříkalo. Byl jsem (a pořád jsem) někde jinde.

Mám v práci kolegu, kterej skončil s kouřením zhruba stejně, jako já, ale on s tím bojuje pořád, občas prostě má chuť, nebo potřebu a potlačuje ji. Tohle já nemám. To jsem měl, když jsem přestával tisíckrát před tím. Ale od té doby, kdy jsem přestal kouřit definitivně, s ničím nebojuju.

Snad proto si teď občas koupím doutník. Ne proto, že bych potřeboval nikotin, nebo něco držet v ruce, ale prostě na chuť. Někdy vykouřím dva doutníky za večer a pak třeba tři měsíce nic. Z toho mám dobrý pocit, že nemám tu závislost, že kouřím opravdu kvalitní tabák (samozřejmě nešlukuju), a nevadí mi, když ho nemám.

Takže to tak zhruba, jak jsem přestal kouřit já. Je mi jasné, že to přesvědčení sebe sama nebude fungovat u všech čtenářů, ale podle mně to je jedna z cest, která funguje. Nastavit svůj organismus na to, že jsem nekuřák a ne , že jsem kuřák, kterej přestal. Pokud budete brát cigaretu, nebo kouř, jako ohrožení, tak se obávám, že nebudete úspěšní. Je potřeba se smířit s tím, že kouř existoval, existuje a existovat bude, stejně jako kamarádi kuřáci, kteří vám budou nabízet a zkoušet vás. S tím je potřeba se smířit předem a počítat s tím. Pak to půjde lépe :)

18 komentářů pro “Jak přestat kouřit

  1. no ja nevim neni lepší prostě ani nezačít kouřit? Muj přístup je takovej že kouř mi připada hnusnej. Mam takovej nazor že většina lidi začne kouřit protože je v nějaky komunitě lidi ktery kouří a oni si nechtěj připadat trapně ale bejt cool… Takže ja jsem s kouřením ani nezačal a doufam že ani nezačnu…

    jinak pěkný članeček…

  2. to Calis xarn – no jasne, ze nejlepsi je nezacit, to si muzes rikat jako nekurak, ale kdyz uz je trochu pozde…? je bezva, ze prestal:-) ja treba kourim a nepokousim se prestat ani na Novy rok ani jindy a ani se nepovazuju za silneho kuraka. Kdyz jsem nemocna, treba 14 dni nekourim a nikdy taky rano nebo pred obedem, kourim jen vecer a jen kdyz jsem v hospode, a to uz asi 8 let. Zkratka jsem zivouci dukaz dlouhodobeho kuraka, ktery ale neni az tak zavisly. Mozna si to jen myslim, ale prestat by mi nedelalo problem, jenze ja nechci,. me to bavi a nevadi mi to. drzim jinak palce! pa

  3. Jo, tohle už jsem taky zkoušela. Pořád dokola si opakovat „nemám chuť…nemám chuť…nemám chuť“ až jsem tomu nakonec věřila. Taky je dobrý dát si po pár dnech nekouření něco trochu (nebo víc:)) připálenýho – pak víte, že držet v puse cokoli hořícího fakt nechcete, je to hnus. Kámošům můžete tvrdit „Ne, dík, nemám chuť na cígo“ a bude to pravda. I pocit potřeby držet něco v ruce přejde.
    No, každopádně se tak dá přestat, ale není to o nic zázračnější než jakejkoli jinej způsob. Stejně jako když „bojujete s kouřením“ nakonec přijde chuť dát si – já jsem měla depku a jediný, co mi pomohlo, bylo vykouřit půlku startky od kámošky. Takže věřím v boj proti cigaretám, věřím v to, že čím horší je přestat kouřit tím spíš si to zapamatujete a budete vědět, že už to nikdy nechcete překonávat znova…

  4. jop, takhle sem jako malý kluk taky přestal kouřit, jen tak, nenuceně (i když mi pomohl nedostatek financí). Ted to beru podobně když mi někdo nabízí, je to jejich slabost a já jim to nepřeji ani nezávidím. V hospě si hraju s krabičkou od sirek a venku si dám žvejku…i když na tom už jsem taky trochu závislý 😀

  5. taky začínám přestávat kouřit zatím mám a kontě 2 měsíce toto je velice zajímavý článek snad někdy budu moci taky nějaký napsat:)

  6. Výborný článek, tak nějak podobně přestávám taky. Považuju se za těžkého kuřáka (krabička denně posledních 11 let), nikdy se mi nepodařilo přestat na více než dva dny, ale teď nekouřím čtvrtý den a jenom se divím, že s tím nemám v podstatě nějaký velký problém. Myslím si, že to bude právě způsobem, jakým jsem přestal – nikomu jsem o tom neřekl, žádné rituály rozšlapávání krabičky, žádné hry apod., prostě jsem se začal považovat za nekuřáka. V práci si o pauze s kolegy „na cígo“ zajdu – to je snad jediný můj vědomý ústupek – sice si nezapálím, ale těch pět minut venku v práci zatím ještě potřebuju…

  7. Přestal jsem úplně stejně a až potom jsem narazil na tvůj článek. Jde o psychiku a o to OPRAVDU CHTÍT přestat !

  8. Je to těžký boj, sice se mě zatím nepodařil vyhrát, ale chce to čas. Jeden kámoš na mě když jsem mu říkal, že to vadí mojí přítelkyni tak on bezprostředně odpověděl „sám víš nejlíp jestli Ti za to stojí“ já o tom ani chvilku nepřemýšlel :-) sice mě je 25 let kouřím od 16,30 let … ale přes jednoduchý … jde jenom o krátkodobí boj já versus já … první 4 dny nikotýn potřebuje tělo, ale pak už je to jenom o člověku :-) fandím všem moc … vydržel jsem to 4 krát po týdnu a k tomu abych začal znovu stačila jenom maličkost a já si běžell koupit krabičku sladných červených Marlborek … člověk se závislotí asi nemá bojovat, ale prostě jí přijmout a pak … vlastne zbytecne mrhuni slov stejne jako na výsledkem prikladu 1+1=vždycky 2 kourit + nekourit = ?

  9. To je totiž uplně přesný.!! 40 denně a já přestal nemlich tak a vydrželo mi to pět let. Pak frajeřinky při chlastu – jsem přeci nekuřák, denní stresík s kokotem nadřízeným – a bác a bylo to zpátky prozměnu 60 denně. Ale poučen z předchozího stavu jsem vyčkával na den D a ten přišel sám od sebe. Jeden den oblíbená šedesátka, druhý den nic. Byla to tedy síla říct NE, rituály jsou nezdolné, ale stačí vydržet jeden jediný den, pak už je to úplně v klidu. A protože jsem již poučen z minula, vím, že už nezačnu NIKDY. Rizika obejdu velkým obloukem. Mimochodem chodím denně na pivo do hospody zahulený jako peklo a denně spolykám tak pět kafí a nic. Žádná chuť na cígo se nedostavuje, prostě NEKOUŘÍM.
    Denně ušetřím 225 Kč, což je za rok zhruba na polovinu cihel co potřebuju na barák. To není špatný.
    Takže všem co mají v hlavě myšlenku na ukončení kuřácké kariéry přeju aby neprosrali svůj den D. On se neopakuje tak často. A jen jediná rada. Ten jeden den NEPOLEVIT. Druhý den je už všechno spojené s cigaretami minulostí.
    Zdar

  10. po 25 letech kouření, již deset dní , nekouřím. Je to jen v hlavě..souhlasím s tím, co je zde napsáno.Rozhod­nutí..to je podstatné, pak už to jde samo :-)

  11. Skvěle napsané, a motivujíci. Dnes pročítám takové články od rána. A toto je jeden z nejhezčích způsobů jak přestat. Jen to chce najít si čas si takto srovnat myšlenky. Začínám na tom pracovat. Díky Petr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *