Febiofest a já

Na první, tádžicko-francouzský film Anděl na pravém rameni, jsem se nechal nalákat slovy: Stará vesničanka Chalima se bojí, že nebude důstojně pohřbena, protože rakev s jejím tělem by neprošla příliš úzkými dveřmi od domu. Chce přilákat domů syna, který před deseti lety začal dveře opravovat a od té doby se neukázal. Připadlo mi to velice vtipné a sliboval jsem si od filmu i další takové nápady. Bohužel se tak nestalo, až na jeden případ, kdy matka přijde opakovaně za starostou, který jí stále tvrdí, že není Bůh, že je jen starosta malé vesnice, a žádá ho o pomoc. Syn je zadlužen a hrozí mu smrt, tak jako východisko nabídne, že sama zemře místo někoho jiného, aby syn mohl prodat dům a dluhy zaplatit (což měl v úmyslu, když se dozvěděl o „umírání“ matky, které po opravě domu přestalo platit). Starosta zvedne sluchátko červeného telefonu a zavolá:potřeboval bych vyměnit dvě úmrtí, moje matka má umřít pozítří a Chalima až za sedm let. Prosbě je vyhověno, Chalima odchází skokojená, za dva dny umírá. Syn prodá dům, zaplatí dluhy a odjede. Hotovo… Zde musím ještě vzpomenout na zážitek s tlumočnicí… každou chvilku byl slyšet ve sluchátkách zvuk mobilního telefonu (takové to ttd-ttd-ttd :). Po jedné delší obrazové pasáži naskočily titulky, ale překlad nikoliv. Sundal jsem sluchátka, otočil se směrem k překladatelské budce a slečna brebentí, překládá, ale není ji slyšet. Prostě stáhla zvuk (jelikož zřejmě telefonovala) a zapomněla ho zapnout. No, byl jsem to já, který přesunem před kabinku, gestikulací slečně naznačil, co se děje 😉 Až na tento výpadek ale tlumočila velice dobře.

Druhý film byl Pět překážek (Lars von Trier, Jorgen Leth), což byl v zásadě dokument o tom, jak se prvý tvůrce snaží přesvědčit druhého, aby natočil svůj starý kultovní film, pěti různými způsoby, podle jeho zadání. Určitě to byla zajímavá studie, škoda však, že ve filmu byly použity pouze sestřihy z těch verzí (minimálně dvě byly velmi pozoruhodné!). Až na pátou, která sice byla celá, ale neměla s původním filmem vůbec nic společného… Tlumočení lehce podprůměrné.

Dalším filmem byla dánská Rekonstrukce, která se mi velice líbila. Silný milostný příběh, který nepostrádá vtip a fantazii a v situaci, kdy hlavní hrdina odchází od své partnerky, přerůstá ve skvěle gradovadovanou absurditu, byl pro mě skutečným zážitkem. I díky českým titulkům 😉 Jen škoda, že jsem zjistil jeho přítomnost v běžné distribuci až po jeho zhlédnutí, šel bych na něj do normálního kina a na Febiu místo něj navštívil Paměť zlaté rybky, která prý byla také skvělá…

A poslední film byl maďarský Brácha. To mohla být docela příjemná současná komedie (s jednoduchou zápletkou), kdyby však tlumočník stačil překládat. Je pravda, že ta maďarština zněla pekelně rychle, ale ono Remkovské ééé bylo slyšet ve sluchátkách příliš často. Díky mé chabé angličtině, jsem občas pochytil něco málo navíc od překladu, ale pořád mi chybělo asi 30% textu…

Žena byla na nějakém jugoslávském filmu, kde překladatelka stíhala tlumočit pouze sprostá slova a na nosné věty, které posouvaly děj, ji už nezbyly síly. V tomhle ohledu jsem dopadl celkem dobře :)

A na závěr něco k organizaci. Přijde mi velice trapné, když se festival snaží ušetřit tři lidi a pak zcela bortí začátky představení. O co jde. U vchodu do multikina stojí dva lidé trhající lístky. Je to velice ekonomické, protože začátky jsou po cca 20ti minutách a tak mají chlapci pořád co dělat. Uvnitř pak „vychytralí“ diváci přebíhají ze sálu do sálu, aby toho viděli co nejvíc. Chápu je, jsou to většinou studenti a nemají peněz nazbyt. Vadilo mi, že se zhruba po těch dvaceti minutách vždycky zvedli nějací lidé a odešli. Tomu nerozumím. Pokud jdu na kvalitní film, tak ho shlédnu celý a nepřijdu 15 minut po začátku a neodejdu 10 minut před koncem. To by ještě ale nybylo tak hrozné, takových lidí bylo pár. Co mi ale vadilo hodně, bylo vyhazování lidí, sedících na schodech. Těm se samozřejmě nechtělo a tak nastalo dohadování a prosby. Lidé, sedící na svých místech za stojícím pořadatelem, neměli ze začátku filmu nic, neboť pět minut sledovali jen záda a postupně se zvedající a znechuceně odcházející diváky. I tak mi přišlo divné, že před příchodem do sálu svítilo nad pokladnou 120 volných míst a v sále nakonec nebylo volné ani jedno… Kdyby se tedy našli tři lidé navíc, mohl by stát u každého sálu jeden lístkotrh a k podobným věcem by nedocházelo. Nebyli by však tak pracovně vytíženi (možná by jeden člověk zvládl dva sály…) Ale kdo ví, třeba je to záměr 😉